Včera jsme losí klobásou oslavili můj první měsíc na farmě, tak už se cítím dostatečně mazácky, abych vám mohl popsat, jak to tady vlastně chodí.

EagleSong je pivoňková farma v aljašský divočině (tady se tomu říká buš) nedaleko největšího města Anchorage, ve kterym žije asi půlka všech obyvatel Aljašky. A ani to není moc. Nevede sem žádná cesta, takže existují dva způsoby, jak se sem dostat.

Ten nejjednodušší (ale taky nejdražší) je letadlem. To se vám bude, stejně jako mně, dost možná zdát zvláštní. Jenže tady je letadlo něco jako u nás auto. Všichni ho mají a jinak to tady prostě nejde. Teda, Mike s Paulou ho třeba nemají, takže každý let platí zvlášť; vychází to v průměru na 800 dolarů, tedy asi stejná cena, jako moje zpáteční letenka z Prahy do Anchorage. V zimě mají letadla lyže, v létě přistávají na jezeře. Při sklizni je tady letadlo každej den, jinak se s tím logicky dost šetří, takže když už někdo letí, tak se většinou naloží vším možným, co je třeba. Takovej větší nákup. Moje letadlo dovezlo kromě mě tři obří propanbutanové lahve a hnojivo. Piloti jsou tady zvyklí na úzkou spolupráci, všichni se tady znají. Takže není nic zvláštního, že pilot nám ve městě vyzvedne poštu, balíčky z FedExovny a nakoupí, zpátky si odveze odpadky a balíčky k odeslání.

Druhej způsob je na sněžnym skútru. Když zamrznou jezera a potoky, je možný dostat se do Anchorage po zemi. Není to však tou nejkratší cestou (je mezi náma moře), ale poměrně šílenou oklikou. Když se Mike chce dostat do města (a přes zimu se snaží jezdit co nejčastěji), musí strávit tři hodiny na skútru, aby se dostal k zaparkovanýmu autu, kterym to má ještě asi 80 mil po silnici do Anchorage. Ale finančně se to samozřejmě vyplatí. Když sem chce dostat jakoukoli větší věc, třeba sněžnou frézu, tak musí v zimě.

Tahle všechna logistika vyžaduje fakt důkladný plánování. Tady se neplánuje na následující měsíc, ale na následující zhruba dva až tři roky. Třeba teď, když ještě šlo bezpečně cestovat po zemi, Mike odjel do města pro nový okno, lyže na saně a novej agregát (agregátor?). Nic z toho nepotřebujeme a pravděpodobně se k tomu tenhle rok vůbec nedostaneme, ale v roce 2024 se bude přestavovat jedna chata, takže to bude třeba. Takže asi tolik k plánování.

Teď jsme v době, kdy už se nedá přejet na skútru a zároveň není bezpečný přistát na jezeře ani na ranveji (rozbředlej sníh), takže jediná možnost, která se využívá jen v krajní nouzi, je helikoptéra. Jedna cesta vyjde na pěkné tři tisíce dolarů.

Jak je to s odpadky? V první řadě se snažíme ten odpad co nejmíň produkovat. V Anchorage jsou na odlehlý usedlosti zvyklí, takže všechno balí do papíru nebo skoro papíru, aby to šlo dobře spálit. Žádnou zero waste romantiku ale nečekejte, my prostě pálíme všechno. Papíry, plasty a neživočišnou směs naházíme do barelu a spálíme na popel. Ve městě se dělá to samý, tak co. Jednou za zimu pak Mike vezme všechny odpadky (popel z barelu, sklo a plech) do města. Odpadků se tady spotřebujou jedny saně za rok. Plus teda nějakej ten nezdravej kouř do ovzduší. Ale i tak mi to přijde fakt dobrý.

Internet je tady satelitní a není ho moc, asi 150 GB na měsíc. Telefonní signál tu není, takže se používá sateltitní pevná linka. Jediná televize a rádio jedou dobře, protože tady mají zajímavej zákon. Po 11. září 2001 se místní vláda zavázala, že každej objekt, kde je trvale hlášenej občan Aljašky, bude mít televizní a radiovej signál, aby mohli v případě nouze informovat občany. No kdyby to teroristi vydrželi ještě pár let, pak by v tom zákoně možná byl místo televizního signálu mobilní.