Jak jsem avizoval, přijela Paula a hodně se toho změnilo. Je neuvěřitelně energická a ukecaná, takže to tady pořádně ožilo. Včera jsme spolu vařili losí lasagne a byla to fakt prdel. Taky přivezla 20 mini ňuňu kuřátek, který jsem dostal na starost, tak snad to dobře dopadne a za chvilku bude takovejch vajíček, že nebudeme vědět, co s nima. Zodpovědnost tyjo.

Teploty nad nulou nám konečně umožnily pustit se pořádně do dostavby hlavního srubu. Z venkovního zápraží děláme novou místnost, kde bude uschovaný jídlo a taky bude sloužit jako arctic hallway, jakási mezipředsíň, aby se v zimě nevětralo přímo do obýváku (a v létě vlastně taky, když jede klimatizace). Práce je to zábavná, Mike postavil skoro všechny místní sruby a má s tím spoustu zkušeností, který nám předává. Teď už na tom děláme vlastně jen sami dva, protože víme, co a jak. Jen se občas jdeme zeptat mistra, jestli to můžeme nechat takhle trochu křivě. Je to trošku jako na táboře a trošku jako na stavbě. Používáme profi nástroje a děláme to podle příruček, ale zároveň je to takový přírodní a takový dost křivý. Držíme se hesla "we are building a cabin, not a piano".

Máme z toho dobrej pocit a hezky se kouká na to, jak nám roste nová místnost před očima. Zároveň kromě vrutů a laku je všechno místní. Když dojdou fošny, najdeme si vhodnej strom a ten celej zpracujeme. Takže je to vlastně organic a fairtrade.

Jediný, z čeho jsem zoufalej, jsou ty jejich palce. Už tak nějak vim, co je jak dlouhý, jenže není nic menšího než palec. Žádný milimetry. Místo toho používají zlomky. Takže prkno měří 33 palců a jedenáct šestnáctin a já ho mám rozřezat na čtyři stejně velký kusy. No, možná proto nám to občas tak trochu nevychádza.

Jo a naučil jsem je novej termín, kterej si oblíbili. Když potřebujeme vyříznout výsek ve fošně, nepoužíváme na to jig saw, ale fucking saw. Tati, tenhle vtip pochopíš asi jenom ty.

---

Před pár dny jsem se šel uprostřed noci vyčůrat (nebojte, má to jinou pointu) a konečně jsem ji spatřil. Běžel jsem hned vzbudit všechny ostatní. Žádná extra výrazná a asi za 10 minut byla pryč, ale byla tam. Polární záře.

---

Zatímco nová místnost roste před očima, sníh před očima doslova mizí. Vypadá to, že jaro konečně dorazilo i k nám. Sluníčko se do nás pořádně opřelo a během dvou dnů jsou skoro dvě stopy pryč. Další dvě až tři stopy zbývají.

Doufáme, že to bude mít co nejrychlejší průběh, protože je teď farma v podstatě neobyvatelná. Ten metr sněhu, co tady leží, změknul tak, že se po něm reálně nedá chodit. Když někam vyrazím, tak je to fakt náročná cesta, protože to drží, drží, drží a najednou bum, noha zajede až po stehno pod zem. Moc prima na moje kolínko.

Celou zimu schováváme popel z kamen do kýblů a tím pak posypáváme hlavní cestičky, aby do nich pražilo sluníčko co nejvíc. Dobrá vychytávka, funguje to. Bohužel se nám pořádně nepodařilo zprovoznit frézu na traktoru, takže s tou rozbředlou nadílkou nedokážeme hnout.

V neděli se tady nepracuje a nevaří, prostě každej za sebe. Normálně bych šel třeba aspoň na procházku nebo byl tak nějak venku, ale i cesta na latru je zápřah pro moje šlachy a menisky. Tak jsem rád, že jsem našel na disku celou sérii Peče celá země a ukazuju Shaneovi, jak vypadá sladký u nás ve východní Evropě.

---

Funfact na závěr. Znáte tu scénu ze Simpsonů ve filmu, jak Homer přijede na Aljašku a na hranicích dostane 1000 dolarů, aby ropný společnosti mohly drancovat přírodu? Možná jste si (jako já) mysleli, že je to vtip. Tak není. Funguje to teda trochu jinak, ale princip je pravdivej. Každej obyvatel Aljašky dostává ročně 3000 dolarů od ropnejch společností jako kompenzaci za to, že tady vrtaj. Přijde mi to srandovně nekoncepční řešení, ale tak asi bych si nestěžoval, pěknej třináctej plat.